Ruediger Dahlke o principu stínu

​

Za více než třicet let mé lékařské praxe a zabývání se psychosomatikou, tedy významem obrazů nemocí od „Nemoc jako cesta“ až po „Nemoc jako symbol“, jsem se ve své práci setkával s  centrálními tématy. Samozřejmě to byly zákony života, „zákony osudu“, polarita, rezonance, zákon začátku, učení o archetypech a prvotních principech, ale jedno téma se prolíná veškerou mou prací- a to je téma STÍNU.  Stín je na první pohled jednoduchým konceptem- stín je vše nevědomé. „Já“, se kterým se vědomě identifikujeme, plus „stín“, který je nevědomý, je podle C. G. Junga tzv. „bytostné Já“, jinými slovy dosažení individuace, sebeuskutečnění. Abychom tedy dosáhli sebeuskutečnění, což je cílem života, vývojové cesty a tím také mé psychoterapeutické práce,  je zapotřebí podniknout patřičné  kroky tak, aby JÁ rozšířilo své vědomí na stín, prosvětlit tak stín,  nevědomé zvědomit. 

​

Fenomén stínu můžeme najít kamkoli se jen podíváme, ať jsou to pohádky, literatura, mýty nebo také i v mé práci, ve výkladu nemocí. Vždy zde najdeme stínové aspekty.  Vždycky najdeme nevědomé obsahy, které se takto projevují a vtrhávají nám do života. Protože to, co ze svého života vyčleňujeme,  mívá tendenci opět vtrhnout zpět skrze stín. Systém chce celistvost. Tím pádem konáme často proti osudu- chceme minimalizovat utrpení, vše ne-dobré, temné, neradostné a nepohodlné nechceme mít ve svém životě. No a osud to obrátí v přesný opak a to všechno nám pak přináší zpět do života, abychom tak mohli konfrontovat a integrovat svůj stín a s ním to, co nám v systému chybí. Měli bychom se naučit milovat nepřátele, říká křesťanské náboženství. Za tím se skrývá hluboká moudrost, že skrze nepřátele se nám ukazuje stín.

 

Když opět přijmeme své nepřátele, naučíme se je milovat, integrujeme stín. Jde o to, navrátit tyto temné oblasti zpět do života.  Můžeme to vidět na příkladu Goethova Mephista, když mu autor vkládá do úst ta věčná slova: „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná”- a to je stín. Dalo by se říci, že je vlastně hnojivem dobra, šancí uzdravit se a stát se celistvým. To je naše skutečná otázka, jak to již vystihl C. G. Jung: „Chceme být dobří nebo celiství?“ A člověk, který se nachází na cestě osobního rozvoje chce být celistvým, chce uskutečnit své bytostné Já. Ten, kdo chce být jen “dobrý”, vylučuje tím pádem vše “zlé” a ne-dobré, ale bude tak pravděpodobně zažívat obtížnou existenci. Když se zabýváme prací se stínem (terapií stínu, nebo reinkarnační terapií, která je ve své podstatě také stínovou terapií) jsme vždy konfrontováni se stínovými tématy. K tomu patří i symptomatika nemocí, ale koneckonců každá forma symptomatiky. Patří k tomu i všechny chybné úkony. Když se např. někdo přeřekne, zakopne, nebo když se třeba někdo začne smát na pohřbu- to všechno jsou věci, které jsou velmi neradostné, nechceme je a říkáme: „Já vůbec nevím, jak se mi to mohlo stát..“. Ale veškerá symptomatika je velmi upřímná. A přes symptomy, tyto signály z nevědomí, se dostáváme ke stínu.

​

Stín známe také velmi dobře z oblasti partnerství. Když se dva lidé do sebe zamilují, chtějí si  lásku navždy uchovat a zůstat v této vroucí lásce spojeni na celý život. Ovšem velmi často zažíváme, jak se tato vroucí láska změní v ledovou nenávist. A to, co tak nadějně vedlo k tomu, že se odvážili jít spolu k oltáři, pak často končí u rozvodového soudce a najednou se ocitají na úplně opačném pólu- doběhl je stín. Takže všichni, kteří se rozhodli vstoupit do partnerství a chtějí na něm růst, by měli bezpodmínečně vědět, co to je stín. Bez tohoto vědomí nemá partnerství šanci. Neboť osud nám chce přiblížit právě ty věci, které neumíme tak dobře akceptovat, jsou nám cizí a pokládáme je za nepřátelské. A tady se snadno nabízí partner jako přímá cesta.

​

Další možností, kde se s oblibou projevuje stín, je zaměstnání. I zde neběží věci častokrát tak, jak bychom chtěli, když dojde na stinná témata.

 A pro ty, kteří nevzali žádnou z těchto oblastí navědomí, je tu potom nemoc. V obrazech nemocí se opět ztělesňuje stín, somatizuje se, jak říká i školní medicína. Pokud chceme zabránit tomu, aby se stín somatizoval, zhmotnil se, musíme se s ním na vědomé rovině konfrontovat. K tomu je vhodná např. vedená meditace pomocí meditačního CD „Práce se stínem“ a různá cvičení popsaná v knize „Princip stínu“, protože je důležité si to zažít, jít opravdu do prožitku a podívat se na to, co má to, co se mi děje, se mnou společného? Přičemž tíhneme spíše k tomu, si namlouvat, že všechno temné, ne-dobré atd. je věcí těch druhých a nás se to netýká. A pak za to učiníme zodpovědným např. partnera a hodíme to na něj, že to ve vztahu tak dobře neklape. Ale ve skutečnosti je to vždy naše vlastní zodpovědnost. A tím se dostáváme k tomu, že konfrontace stinných témat vede k vlastní zodpovědnosti, ke střetu a vypořádání se s vlastními nevědomými stránkami. A tak se točí v životě mnohé okolo stínu. Lidé, kteří nám doteď vadili a rozčilovali nás v podobě různých soupeřů a nepřátel, se pro nás najednou stávají cennými a důležitými. Protože představují úrodnou půdu pro náš vlastní růst tím, že nám ukazují to, co jsme dosud nechtěli přijmout. 

 

V práci se stínem jde v konečném důsledku o smíření a následné integrování skrytých, zastíněných stránek. A obrazy nemocí představují jakési vnitřní nepřátele, když vezmeme v úvahu, že většina lidí žije v nepřátelství se svými symptomy a nemocemi. A představují tudíž také šanci k pro-cit-nutí. Na svém obrazu nemoci mohu ve smyslu „Nemoc jako symbol“ rozpoznat, co se mi má nemoc snaží naznačit a jaký životní úkol aktuálně čeká na to, až se s ním vypořádám. Pokud chci, mohu toto pozorovat všude.  A jen pokud stín opravdu přijmeme zpět do života, podíváme se mu do očí a uznáme ho, má náš život šanci stát se kompletním a „zakulaceným“. Tím také úspěšným a šťastným. Vytěsňováním a odsouváním nevědomých věcí pryč od sebe nebudeme úspěšní. Nebo každopádně ne úspěšní ve smyslu úspěšného, šťastného života. K tomu je vždy zapotřebí integrace. Elisabeth Kübler-Ross nás v tomto smyslu nabádá, abychom se s nevyřízenými záležitostmi vypořádali jednou provždy a skoncovali s nimi tak. V terapii stínu jde nakonec přesně o to. Být hotovi se starými záležitostmi, které jsme si s sebou přivlekli do současnosti, abychom mohli skutečně zakotvit v tomto okamžiku, v přítomnosti. A princip stínu nám skutečně chce pomoci, abychom nastoupili na svou cestu tady a teď, v tomto přítomném okamžiku.

​