Symbolický výklad může pomoci urychlit a umožnit skutečné uzdravení, pokud jsou správně pochopeny učební úlohy, které ztělesňují fyzické projevy, jež zrcadlí tomu odpovídající dění ve vědomí člověka. Chybějící "učební látku" je potřeba integrovat do vědomí - zvědomit si, důvěrně se s ní seznámit se, díky novému poznání přijmout, a poté zasadit do svého osobního kontextu a začlenit v praktických činech do každodenního života.

Některá onemocnění mohou mít komplexnější povahu a vyžadují zásadnější, popřípadě zcela radikální vnitřní transformaci a přehodnocování dosavadního života, uzdravení starých zraněních a traumat, ze kterých se staly zažité vzorce chování, které však již dosloužily a nyní brání v dalším vývoji a růstu člověka.

​

Jelikož principem nemoci je pomoci nám přehodit výhybky novým směrem díky rozšíření si sebe-vědomí do dříve zastíněných oblastí, které jsme nevnímali jako sobě úplně vlastní, vyplývá z logiky, že nelze očekávat, že člověk bude ten samý jako před nemocí. Poselství, která nám naše symptomy předávají,  je potřeba se učit ztělesňovat jako nová, updatovaná verze sebe sama, nikoli upadat zpět do starých přežitých vzorců chování. Do té doby nemoc nadále naplňuje svůj smysl a nemá reálnou možnost odejít. Může se maximálně přesunout na jiné místo, pokud jí zásahem zvenčí alopatického rázu odstraníme (odsuneme stranou jinými slovy). 

 

Smysluplným řešením bylo naopak místo boje a potlačování a snah se ne-moci zbavit, otevřenost a ochota začít hledat správnou míru a podobu svého léčivého elixíru - v podobě komplexu učebních úloh, které je potřeba pochopit a transformovat destruktivní podobu problému v podobě ne-moci v konstruktivní podobu té samé tématiky, kterou nemoc ztělesňuje. Vlastně už tedy vždy máme řešení svého problému v podobě své nemoci, jen to není žádné skutečně uspokojivé řešení.

 

Buď můžeme vnímat svou výzvu (ne-moc) jako šanci růst a vyvíjet se, jestliže chápeme, že růst a vývoj, evoluce vědomí je tím nejpřirozenějším, co život drží při životě a stagnace a neochota se vyvíjet je naopak dlouhodobě neudržitelná, vede k onemocnění a je v konečném důsledku s životem neslučitelná. Řecké slovo "crisis" znamená vedle krize také rozhodnutí, rozpolcení, odloučení, rozsudek, volbu a zkoušku. Čínský znak pro krizi je stejný, jako pro nebezpečí a šanci. Ohraničíme-li krizi jen jejím negativním aspektem, zůstane náš pohled na problém omezen. V medicíně ovšem známe a požíváme pojem krize jako rozhodující moment v průběhu nemoci, který má i pozitivní smysl, neboť je bodem obratu k lepšímu, k uzdravení. Pokud tím rozumíme i rozhodnutí, jak bylo běžné ve staré řečtině, máme klíč k podstatě všech krizí. vypůjčíme-li si pojem šance, získáme perspektivní výhled na celý problém. Ve skutečnosti nás každá krize konfrontuje přinejmenším s možností volby, zda tuto životní výzvu vědomě přijmeme, nebo se budeme všemi silami bránit. To je také rozhodujícím bodem pro to, zda se stane nebezpečím, nebo šancí. Stejné rozhodnutí si žádá i každý výskyt chorobných symptomů. Buď je přijmeme jako poselství a proměníme v šanci, nebo je odmítneme a změníme v nebezpečí. Vše můžeme nechat pracovat pro sebe, nebo obrátit proti sobě. Volba je na nás a to je dobrá zpráva, neboť nám vrací moc do našich rukou.  

​

Dalším rozdílem ke klasickému přístupu léčení, který je kolektivně zatím ještě etablovaný, je, že s kauzálním myšlením, které takové přístupy používají, při snaze o skutečné uzdravení většinou daleko nedojdeme. Zcela bez kauzality se sice nemůžeme v běžném životě obejít, každopádně ne zatím v této společnosti, protože naše myšlení je až po jazyk formováno kauzálně. Není ovšem důvod lpět na omezené nižší formě kauzálního myšlení, jakou je například vědecký systém. Můžeme rozšířit kauzalitu jako nejlepší přiblížení, které máme k dispozici, k vesmíru se SYNCHRONNÍM "děním", jak to učinil již Aristotelés (Nauka o 4 příčinách). Filozofie nemoci jako cesta se zakládá však více na analogickém, než na kauzálním myšlení. Analogické myšlení staré medicíny se projevuje v Paracelsově tezi "mikrokosmos=makrokosmos" nebo v základním tvrzení z hermetické filosofie "jak nahoře, tak dole", případně "jak uvnitř, tak vně". Vidíme-li analogicky formu a obsah, tělo a duši, člověka a svět, jsme skutečnosti blíže, než když hledáme příčiny, neboť fyzika dokládá, že svět neurčuje kauzální následnost, nýbrž synchronní souslednost.

 

Klíč k tomuto pochopení světa není v analýze, nýbrž v symbolice, která je ústředním bodem výkladu symptomů. Stejně jako všechny ostatní obrazy nelze klinické obrazy nemocí pochopit analýzou materiálu, nýbrž spíše kontemplativním pozorováním jejich celku. Výpověď obrazu nám uniká, když se ji pokoušíme najít v ještě rafinovanější analýze materiálu. nakonec získáme nějaký číselný materiál o složení barevných pigmentů, podzimní nálada je však ztracena. Spočívá totiž více v symbolice barev, než v jejich chemii. Abychom vyložili obraz, musíme sjednotit všechny jednotlivosti v celkový dojem. Celek je zkrátka více než součet svých částí.