Rozhovor: Nemoc vždy vzniká na úrovni psychiky. Příčinu je třeba hledat tam, říká psychosomatička
Simona Frydrychová, dnes odbornice na psychosomatiku podle Dr. Dahlkeho, se začala o osobní rozvoj zajímat před více než deseti lety. Její duševní transformaci odstartovala, jak už to ostatně bývá, velká osobní krize.
„Tehdy se mi začala hroutit moje dosavadní falešná identita. Klasický vpád stínu do života. Skrze mou ne-moc se začala zviditelňovat pravda o tom, jak jsem se tenkrát v hloubi duše cítila zraněná a absolutně nechtěla o svých traumatech nic vědět a řešit to. Nejprve mě začaly přepadat nutkavé myšlenky, trpěla jsem velkými nesnesitelnými úzkostmi a paranoidním strachem z nakažení se život ohrožujícím virem. Tento strach mě začal postupně ovládat a řídit můj život,“ vysvětluje. Přestože část Simony cítila, že strach je iracionální, nemohla si pomoci. „Dnes vím, že ke mně promlouvala moje intuice a naznačovala mi, že skutečně něco není v pořádku a měla bych svým strachům věnovat pozornost,“ říká mladá žena, která poté začala trpět i fyzickými obtížemi, zejména chronickými záněty v těle, na které nezabíraly žádné léky.
Sama vypráví, že tehdy žila dvojí život. „Navenek jsem nosila masku, pod kterou jsem se snažila ututlat všechny nepříjemné pocity, které jsem ze sebe a z druhých měla. Pokoušela jsem se fungovat alespoň pár hodin denně, aby nikdo nic nepoznal. Nikomu jsem o svých stavech neřekla, protože jsem se za ně styděla.“ S krásnou brunetkou jsme si povídaly nejen o tom, jak se nakonec uzdravila a jaká uvědomění jí změnila život, ale probraly jsme s ní i další téma – hubnutí, nadváhu a její duševní příčiny.
Simono, co vám nakonec pomohlo se z potíží dostat?
Pomoc u klasické medicíny jsem nenašla, začala jsem se tedy intenzivně propojovat se svým vnitřním vedením a intuicí, kterou jsem do té doby vytrvale ignorovala. Pomoc nakonec přišla v podobě knihy Nemoc jako cesta, ve které jsem našla odpovědi a naučila se se svou nemocí a strachy spolupracovat, namísto toho, abych je odmítala, což můj stav ještě zhoršovalo, oslabovalo mě a jen odvádělo mou pozornost od skutečných řešení.
Během jednoho roku, kdy jsem přečetla další knihy od Dr. Dahlkeho, poslouchala jeho léčebné meditace a začala hlouběji chápat princip vzniku nemocí, jsem se dokázala plně osvobodit nejen od strachů, ale také uzdravit své tělo a otevřít se láskyplnějšímu vztahu sama k sobě. Dokázala jsem prohlédnout, že vše se děje pro mě a nikoli proti mně.
Jak se tehdy změnil váš přístup k nemocem?
Uvědomila jsem si, že nemoc je však vždy pravdivá a nekompromisně upřímná. Projeví a jakoby napodobuje vnitřní realitu, kterou člověk vnitřně odmítá prožívat, ač si ji sám vytvořil. Což je vlastně dobrá zpráva, uvědomíme-li si díky tomu, že jsme tvůrci své vnitřní reality a tudíž je v naší moci ji změnit, pokud se nám nelíbí. Toto poznání mi postupně začalo radikálně měnit život k lepšímu.
Měla jste ještě nějaká další uvědomění, která vám změnila život?
Musela jsem pochopit, jak život, zdraví a nemoc fungují. Do té doby jsem nevěděla, že existují univerzální principy a zákonitosti, se kterými se mohu sladit, chovat se podle nich a uvést tak svůj život a zdraví do rovnováhy. Seznámení se s takzvanými “Zákony osudu - pravidly hry pro život”, jak je Dr. Dahlke nazval, mi vneslo do života řád a pocit větší jistoty, že nejsem jen vydaná napospas vnějším vlivům, ale mohu svůj život včetně zdraví ovlivňovat a nemusím žít v permanentním strachu ze ztráty kontroly.
S tím souviselo i to, že pokud jsem chtěla změnit, co jsem vytvořila, musela jsem plně přijmout zodpovědnost za své zdraví i život a přestat po někom vyžadovat, aby vyřešil mé problémy. Musela jsem se o sebe začít skutečně upřímně zajímat, poznávat se a vzdělávat se o tom, co je vůbec všechno možné a co pro své zdraví mohu udělat. Místo odmítání a vytěsňování jsem začala hledat nové perspektivy, jak integrovat i to nechtěné a nepříjemné, abych se stále víc dokázala přijímat se vším, co ke mně patří a nemuselo to odnášet mé tělo. Nepříjemné pocity a traumata jsem začala konfrontovat napřímo. Dívala jsem se na ně s otevřeností a jako na svého přítele, který se mi snaží ukázat cesty, jak mohu být zdravější a šťastnější. Místo zametání pod koberec jsem začala mít upřímný zájem, a bádala jsem, co se mi mé strachy a symptomy snaží předat za cenná poselství, abych svůj systém opět uvedla do rovnováhy a zdraví.
Také jsem se začala rapidně vyvíjet po spirituální stránce a učila se znovu důvěřovat své intuici. Nechávala jsem se vést vyšší inteligencí ve mně, která mi pomáhala dívat se na věci z vyšší perspektivy a z pozice přijetí místo odporu… To vše jsem pak začleňovala postupně do svého každodenního života a postupně pro sebe nacházela ta správná řešení…
Podle psychosomatiky Dr. Dahlkeho je každé onemocnění ztělesněním určitého stínového vzorce. Můžete uvést nějaký příklad?
Všimla jsem si, že obecně není mezi lidmi oblíbená kvalita, kterou můžeme nazvat pojmem “slabost”. Například jestliže jsme se v minulosti v nějaké traumatické situaci nedokázali vypořádat s tou danou zkušeností a vytvořili si přesvědčení, že se udála kvůli tomu, že jsme byli “slabí”, nebo projevili slabost, pravděpodobně budeme slabost pokládat za nechtěnou a budeme dělat všechno možné i nemožné proto, abychom se už nikdy slabí necítili. Tak se ale začneme zamotávat do hry polarity, povyšovat opačný pól a identifikovat se s ním. Tím vzniká nerovnováha, kdy vlastně neutrální kvalita slabosti, které jsme napasovali nálepku “nežádoucí”, začne upadat do stínu nevědomí, a tam narůstat. Jak už jsem naznačila, slabost není pouze slabost a rozhodně to není žádná špatná kvalita. Je součástí širokého spektra, kam spadá mimo jiné také kvalita zranitelnosti. Takže pokud ji vytěsníme, ve finále nám bude chybět ve spoustě situací, kde by bylo adekvátní ji použít.
Zkrátka jsme vylili dítě i s vaničkou, což je velmi jednostranné a ne-mocné řešení. Je možné, že budeme náchylní k bolestem zad, syndromu vyhoření, mít tendenci všechno zvládnout sami, než se vše obrátí v opak. Pak člověk zažívá, že najednou opravdu “nemůže” a je v pozici, že si připadá slabý, protože mu nemoc brání být v plné síle. Dobrá zpráva ale je, že každý problém v sobě nabízí rovnou i řešení. Nemoc je zajisté také někdy řešením, ale často už jsme připraveni se posunout na vyšší úroveň, tedy ono staré trauma uzdravit a neopakovat ho tak pořád dokola. Vtip je v tom, že bez přijetí slabosti vlastně člověk nikdy nemůže plně vstoupit do své síly, protože bez poznání slabosti nemá reálné ponětí o tom, co znamená být skutečně silný.
Mnoho lidí, především žen, řeší, že nemá ideální postavu. Jak se psychosomatika dívá na problematiku nadváhy a její možné psychické příčiny?
Nejprve bych chtěla jasně upozornit, že je velký rozdíl mezi skutečně nezdravou nadváhou a situací, kdy ženy nejsou spokojené, protože mají možná na sebe přílišné nároky na základě přijatých obecných představ a přesvědčení o tom, jak má vypadat dokonalá žena. Všimla jsem si, že my ženy jsme na sebe často příliš tvrdé a vyžadujeme od sebe nadlidské výkony, kterých jsme zajisté schopny, avšak otázkou je, za jakou cenu. Každopádně pokud s něčím nejsme spokojeni, tak to tak zkrátka cítíme a je také důležité své pocity vnímat a zůstávat k sobě laskaví. S laskavostí pak můžeme využít svou nespokojenost konstruktivně k tomu, aby nás motivovala ke změně k lepšímu. Nezapomínejme tak ale činit z pozice vděčnosti za to, co už teď na sobě dokážeme s láskou přijímat a oceňovat.
Psychosomatika, velmi stručně řečeno, osvětluje, že každá partie či tělesný orgán zastupují určitou tématiku. Naše tělo k nám promlouvá jako otevřená kniha a je k nám dokonce tak laskavé, že pokud zatím nejsme připraveni konfrontovat své životní výzvy a témata, na určitou dobu je takzvaně vezme na sebe. Když uvedu příklad, naše pozadí souvisí s tématem sebeprosazení se. Pokud s tím máme problém, pak nám tělo může dočasně pomoci tím, že téma převezme na sebe a nabyde na rozměrnosti, než zacelíme zranění a strachy, které pro nás téma sebeprosazení představuje, a než se budeme schopni se prosazovat autenticky a napřímo.
Je třeba zmínit, že každý problém polarity ať už nad- nebo pod-váhy se vztahuje vždy ke konkrétnímu člověku a jeho individuálním životním úlohám a sebeobrazu, který o sobě má na základě jakéhosi filtru vlastního vnímání. A opět i zde platí, že si své filtry, které si můžeme představit jako nějaké brýle, můžeme čistit tím, že začneme přezkoumávat přesvědčení, která už nám neslouží a způsobují nám bolest, že se rozhodneme léčit své emocionální tělo a díky tomu pak vidět svou jedinečnou váhu a (sebe)hodnotu čím dál tím jasněji a láskyplněji. Když odložíme emocionální balast a integrujeme toto nové, zdravější sebepojetí, stane se i tělesný balast přebytečným a tělo bude ochotně a ve vší upřímnosti následovat nové vnitřní nastavení.
Můžete zmínit, na co nejčastěji problémy s váhou poukazují?
Lidé s váhovými problémy mají mimo jiné často narušený vztah k uzemnění (duše “nechce” dosednout do těla a je s ním jen částečně propojena) a také mají problém s přijetím života jako takového a jeho výzev. Tyto výzvy neumí konfrontovat napřímo, ale pouze ze “zákrytu” vlastních tukových polštářků, kde svět není tak tvrdý jako svět tam venku. Problém je, že pokud tělo není vyživováno energií duše, potřebuje ji čerpat z jiných zdrojů (vysokokalorická jídla, návykové substance, manipulace různého druhu, závislé vztahy a tak dále) a potřebuje jí mnohem více. Musíme si zkrátka uvědomit, že vnější zdroje nejsou trvalým řešením, ostatně už v Bibli se píše: “Nikdy nemůžete mít dost toho, co skutečně nepotřebujete.”
Žijeme ve vibračním univerzu. Buď tedy máme situaci autentické povahy „jak uvnitř, tak vně“, nebo situaci kompenzačního rázu, kdy tělo ztělesňuje, v jaké oblasti našeho sebe-vědomí ve smyslu zdravého sebeuvědomění je potřeba růst a jaká témata v sobě potřebujeme uvést do rovnováhy. A právě tyto tematické oblasti psychiky odpovídají symbolicky tělesným partiím, orgánům a tak dále. Analyzujeme-li svůj obraz v zrcadle, dotýkáme se nejniternějších úrovní našeho já a můžeme vyvozovat úkoly a šance, které v sobě nosíme, abychom mohli žít svůj nejlepší a nejkrásnější život v souladu s cestou naší duše.
Z jakého důvodu se tedy vašim klientům daří zhubnout? Najednou už nemají potřebu jíst tolik a tak nezdravé věci nebo zkrátka stačí, že změní svůj přístup k jídlu jako takovému?
Objevili kouzlo a léčivou sílu upřímnosti a naučili se opět cítit poselství svého těla i duše. Pochopili, že jejich tělo není jejich nepřítel, ale právě naopak. Naučili se s ním spolupracovat a společnými silami naplňovat poselství zakódovaná ve své osobní symptomatice. Tito lidé postupně získávají odvahu žít v souladu se sebou tím, že uzdravují svá duševní zranění a odkládají nahromaděný emoční balast uložený v těle. Zároveň toto jsou přesně věci, kterým moderní společnost zatím nepřišla na chuť. Tak nějak jsme celospolečensky přijali za svůj jakýsi kult povrchnosti. Radikální změny nutné ke skutečnému uzdravení lidé vnímají jako příliš ohrožující pro své takzvané jistoty, na kterých postavili svůj život. To je jedno, že jsou možná falešné a ve skutečnosti žádnými jistotami nejsou a že se tímto lpěním na nich ve finále jen prodlužuje naše utrpení… Slovo „radikální“ pochází od slova radix, což znamená kořen. Jít ke kořeni problému a skutečně tak vyřešit jeho podstatu je pro většinu lidí zatím celkem nezajímavé, stejně tak, jako to bylo nezajímavé pro mě, dokud nebylo zbytí, dokud mi nezačalo být skutečně zle a necítila jsem se být ohrožena na životě.
Je to zkrátka úplně jiný přístup a jiný způsob myšlení, než jaký je nám mainstreamově předkládán. To, že to tak dělá většina společnosti ale vůbec neznamená, že to tak musíme dělat také. Můžeme prohlédnout tuto hru našeho nižšího já, které aby se vyhnulo krátkodobému nepohodlí a nemuselo jít skutečně do hloubky a věci skutečně vyřešit, se raději „usádlí“ v trvalém utrpení a řeší pak pořád to samé dokola, čímž se vše jen zhoršuje. Je to takové odvádění pozornosti od jádra problému a od skutečných řešení, která by vedla k trvalé změně.
Jsou podle vás vhodné diety?
Všechno je k něčemu vhodné. Otázkou je, k čemu. A to bychom si měli ujasnit předtím, než se o něco začneme snažit. Tedy co je mým záměrem, o co se vlastně snažím? Pokud chci ze stravy vyřadit lepek, abych odlehčila tělu a cítila se lépe, tak je to určitě vhodné podpůrné řešení. Obzvláště pokud zároveň uzdravím také duchovně-duševní příčinu svého onemocnění. Pokud cokoli dělám pro zdraví a z pozice sebepřijetí, a v tomto případě tedy nemám prvoplánové očekávání zhubnout, pak je to určitě dobrý nápad. Zhubnutí se pak často projeví jako příjemný bonus.
Pokud nám jde ovšem primárně o použití diety k tomu, abychom se čehokoli zbavili, protože s tím jsme v odporu, pak vycházíme z pozice nepřijetí a boje a nakonec stejně vyhraje náš podvědomý váhový vzorec. Pravděpodobně se po nějaké době váha vrátí, nebo dokonce navýší. To aby bylo jasné, že problém stále nebyl vyřešen. Je rozdíl mezi snahou problém odstranit (odsunout stranou) a problém skutečně konfrontovat a vyřešit. Protože nevznikl primárně na úrovni těla, ale na úrovni duchovně-duševní, pak jej lze skutečně vyřešit také pouze tam. Proto je tak důležité zabývat se příčinami a nezdržovat se povrchními řešeními, protože zkrátka nemají takovou sílu, jako náš psychický váhový otisk zapsaný v podvědomí a někdy dokonce i hlouběji v nevědomí.
Proč z pohledu psychosomatiky tak často nastává takzvaný jojo efekt a jak mu lze předcházet?
Protože se zviditelní vždy nakonec pravda a prosadí se podvědomé nastavení. Co nebylo pochopeno, bude opět zviditelněno, aby mohlo být uzdraveno a integrováno. Můj tip, jak předcházet tomu, aby se situace neustále opakovaly, je řešit vždy také příčinu, ne pouze důsledky. Buďme k sobě laskaví a otevřeme se poselstvím naší duše, která se nám naše tělo pokouší doručit. Učiňme obrat do vlastního nitra místo milionu zoufalých pokusů dělat věci pořád stejně a očekávat jiné výsledky. To je jak známo definice šílenství. Zkusme na to jít odteď jinak a přestat volit zkratky, které nás vrátí vždycky zase na začátek. A přestaňme chtít všechno hned teď, aniž bychom si dopřáli čas potřebný k zacelování své (z)raněnosti a k tomu, abychom skutečně pochopili a nově uchopili své lekce jako šance k růstu a vývoji, kterými vždy byly. Pak se začnou otevírat nové netušené cesty, po kterých se můžeme vydat a beze strachu ztělesňovat svou skutečnou velikost i jedinečnost na stabilních základech autentického vnitřního pocitu naplnění, namísto tělesné přeplněnosti. Pak bude i tělo ochotně následovat a odrážet tuto vnitřní realitu, kterou jsme si vytvořili.
MILADA KADEŘÁBKOVÁ
Zveřejněno: 29.08.21